Smradi

Chortaja Borzaja je původní plemeno chrtů, chované výhradně za účelem lovu zajíců, lišek a drobných kopytníků v Rusku a na Ukrajině - od podhůří Uralu až po západní Ukrajinu a z jihu na sever od podhůří Kavkazu až k Tamborské a Voroněžské oblasti.

Navzdory politickým a ekonomickým bouřkám na území jeho vlasti si plemeno uchránilo svou stálost, a počet geografických typů a podtypů dává plemeni nezbytnou genetickou rozmanitost. Ale kvůli politické situaci byl standard chortého uznán jenom v SSSR - v roce 1951, podle projektu rozhodčích, kynologů a zootechniků K. M. Esmonta a A. V. Lercheho. Návrh byl připraven na základě přesného přeměřování a popisu skoro 800 chrtů chortych (krátkosrstých, s uchem složeným vzad) typu rostovské, volgogradské, saratovské a tambovské oblasti. Tradiční chov je zastřešen loveckými spolky, které jsou soustavnou části Ruské federace lovecké kynologie (ruská zkratka RFOS), a ta je zakládajícím členem RKF, a přes ní i členem FCI. Díky politické izolaci bývalého SSSR, bídě (výstavy jsou dost drahá záležitost) a nezájmu myslivců ukazovat své "pracovní" psy na "městských okrasných show", je plemeno nejenom neuznáno FCI, ale je neznámé i mnoha městským kynologům v původní vlasti. V roce 2001 byl v Rusku založen Národní klub plemene chortaja borzaja, který se snaží spojit zájemce a chovatele tohoto plemene a připravuje podklady pro uznání plemene FCI. Pokud plemeno není uznáno FCI, nemůže vystavovaný pes dostat CACIB a stát se Interšampionem, může jen maximálně obdržet CAC a vypracovat si titul šampióna státu.

Kohoutková výška je minimálně 61 cm (feny), maximálně 75 cm (psi), poměr délky trupu ke kohoutkové výšce je 103 - 105 %. Hlava s velkýma tmavýma očima má tvar protáhlého trojúhelníku, s plochou lebkou a často má skoro přímou horní linii v profilu. Ucho je větší a tlustší než u psového barzoje, pes ho musí skládat podél šíje, ale nezřídka ho má pokleslé. Hřbet u psů má "vrch" - klenutý oblouk od kohoutku k ocasu, ale ne tak výrazný jako je u psového borzoja. Feně je povoleno být "přímostepou", což znamená s rovným "přímým" hřbetem ("step" = záda chrta). Hrudní koš má lehce soudkovitá žebra, chortyj není tak "zploštělý" jako psovyj. Srst je krátká, ale má dost vyvinutou podsadu a některým psům při venkovním ustájení narůstá řídká, ne příliš dlouhá vlajka na ocasu a stejně řídké skoro symbolické kalhotky. Zbarvení psa je často první (a bohužel nezřídka i to hlavní) co městský člověk na psu vidí. Chortaja borzaja má jenom tři zbarvení: černé, žíhané a aguti (nebo vlkošedé). Ale černá barva může být s červeným odstínem na bocích („s opálením“), černá s pálením nebo čistě černá.. Žíhaní psi mohou být jak dost světlí se slabým náznakem roztrhaných tmavých pruhů, až skoro rezavě-černí s celoplošným žíháním. Aguti zbarvení je skoro nekonečně rozmanité. U aguti (totéž co u kníračů pepř a sůl, u jezevčíků barva divočáka atd.) je každý vlásek jakoby pruhovaný od kořene ke špičce: u samého začátku má světlé, poté tmavé, červené a na špičce znovu černé zbarvení. Kvůli různé sytosti, rozsáhlosti nebo osvětlení pigmentu jsou barzoji od skoro bílých (světloplavých) nebo světlošedých přes vlkošedé, červené, "divočáci" až do tmavočervených s černým odstínem na trupu a černou hlavou a nohama, tzv. "murugych". V každém zbarvení může být libovolné množství bílé a na bílých plochách je povoleno tečkování v odstínu zbarvení. Chortyj stejně jako i psovyj nemůže být hnědý nebo modrý, protože barzoji nemají ve svém genotypu geny b a d, které určují hnědou barvu nebo zesvětlují černý pigment do "modrého" a hnědý do světlehnědého (izabela zbarvení). Při každém zbarvení má chortyj černě lemované pysky, oční víčka a nosní houbu. Ve světlých barvách může mít "prokvetlou" růžovou špičku čenichu.

Chortaja borzaja jako historicky lovecky využívaný pes nikdy nebyl šlechtěn na poslušnost. Při své práci nespoléhá na svého pána a neřídí se podle jeho pokynů, naopak musí být samostatný, sebejistý a musí mít bystrý mozek, protože každé pronásledování zvířete je unikátní a jenom rychlostí se zvíře chytit nedá. Jenom lovecky úspěšný pes měl právo na přežití a potomstvo. Tak se rozmnožovali sebevědomí ale rovněž dost dominantní psi. To nezanamená, že by chortyj byl neovladatelný. V poválečném Rusku , kdy se mnoho mužů nevrátilo z války, rodinu často živily 10 - 12leté děti, které chodily na lov s chortym.

U myslivců v odlehlých krajích Ruska a Ukrajiny dodnes panuje stejný vztah ke psům jako po staletí předtím: pes jakkoliv nevyhovující svému pánovi bude nelítostně utracen. Stejně bude utracen i pes, jež si spletl loveckou kořist s dobytkem nebo drůbeží.

Život se psem ve městě se podstatně liší od soužití se psem ve vesnicích. Výcvik chrtů není možný tradičním způsobem. Na stejný povel může chrt předvést široké spektrum neočekávaných reakcí, což ho odlišuje například od ovčáka. Chrta si může dovolit člověk, který přiznává zvířatům právo na inteligenci a svůj trůn "pána tvorstva" bere jako větší zodpovědnost a schopnost porozumění zbytku tvorstva. Ještě jednu obrovskou výhodu mají majitelé chrtu - chrt nikdy nebývá kousavý.

První pár chortych barzojů je nyní i v Čechách – fena Zluka a pes JCH a Ch CZ Serděčny jsou registrováni v ČMKU. Majitelka psů má v plánu nejenom výstavy, dostihy a chov, ale vede obrovské dopisování s ruskými úřady pro zorganizování unikátních loveckých zájezdů pro evropské majitele chrtů. Dostihy a coursing jsou jenom bledé náhražky pro chrta a jeho nadšeného majitele. V Rusku je pracovní zkouška z lovu běžná záležitost, ale moc bych si přála dát každému zvědavci možnost vyzkoušet ten fantastický zážitek opravdového lovu s chrty.